Brněnská orelská župa Dr. Jana Sedláka

stránka 2   ( menu kapitoly  str. 1 ; 2 )

Pravou lásku k vlasti hlásá křesťanství, která ji klade k lásce k matce, když mluví o pietas erga parentes, pietas erga patriam, o zbožné úctě k vlasti. To je láska, která nehledá sebe, nýbrž zde přikazuje se milovati vlast pro svědomí a pro Boha, nečeká odměny zde, nýbrž na věčnosti. Láska, která z takových ideálů vychází, potrvá věky, to je láska, která dovede pro vlast nejen pracovat a přinášet oběti, ale která dovede i umírat. To je druhá idea, vedle kříže je to vlast, to je naše myšlenka Cyrilometodějská: „Církev a vlast“. Touto láskou k vlasti můžeme říci, že si Orelstvo v ničem v lásce k vlasti, k národu, nezadá se Sokolem, ano láska Orla jest pevnější, než každá přirozená láska k vlasti, kterou pěstovalo Sokolstvo. Rád přiznávám, že nám Sokolstvo, pokud bylo tím všenárodním vojskem pro obranu vlasti, bylo dobré, drahé a my jsme je podporovali. Vždyť Sokolstvo světilo prapory, konalo pouti na Velehrad, bylo nám milé a drahé, bylo naše. Teprve když se postavilo na půdu protikatolickou, přímo do tábora Antikristova, když začalo hlásat, že Sokol nesmí se v katolických spolcích účastniti, když pracoval i pro odpad od církve, tenkrát bylo třeba proti tomuto vojsku Antikristovu postaviti vojsko Kristovo.

Nikdo nesmí se mýliti tím, čím se zastírají oči lidí, kteří nemají dosti vzdělání historického. Kde staví se proti lásce k vlasti heslo, že pravý Čech nemůže býti dobrým katolíkem, že musí opustiti Řím. To jsou fráze. My, katolíci čeští a naše Orelstvo, jsme si vědomi, že národ náš se stal působením sv. Cyrila a Metoděje národem katolickým, ale tím i kulturním. (Souhlas.)

Celá naše kultura prvních století našich národních dějin, počínaje sv. Cyrilem a Metodějem a sv. Václavem, všecka velikost národa byla vypěstována na půdě katolické církve. Působením katolické církve rozvíjel se obchod, průmysl, zpěv, literatura atd., to vše prýštilo z katolické církve za Přemyslovců, za Lucemburků a zvláště za Karla IV., kdy národ náš stál v čele kultury evropské. Uvědomělé naše Orelstvo ví, že po 200 let národ český trpěl, když se působením husitství postavil proti Římu, upadal mravně i kulturně a v cizině měl špatnou pověst. Po Bílé Hoře byl sjednocen, byl zachráněn proti germanizaci, žil a mohutněl ve světle katolickém a prošedše očistným ohněm světové války nabyl samostatnosti.

My si nedáme zastírati oči falšováním dějin, že Řím a katolická církev byla nepřítelem českého národa. Církev byla českému národu vždy dobrou matkou. Naproti tomu čeští katolíci mohli by žalovat, vytýkat, že husitství český národ velice poškodilo, protože učinilo jej národem kacířským, což bylo hanbou před celým světem. My, katolíci čeští, mohli bychom žalovati, že to husitství přijalo německý protestantismus a šířilo zásadu: cuius regio, eius religio, čí je stát, toho jest náboženství.

Co za celé století bylo očištěno, protestantismus za půl století poněmčil. Mohli bychom si stěžovati, že za krále zvolen až z Porýnska německý šlechtic Bedřich, který neuměl ani česky, emigranti se poněmčili a dokazovali své němectví, za sedmileté války podporovali krále pruského a my ztratili krásné Slezsko. Stejné sympatie chovali i za války roku 1866. To vše mohli bychom vytýkati a poukazovati, jak cizí Gustav Adolf-Veren a švýcarské peníze podporovali u nás protestantismus.

Nečiníme těchto výtek. Hlavním důvodem všech těchto událostí bylo nepřátelství proti katolické církvi a národu škodilo více než ty tresty, kterými církev musela neposlušné stíhati. Připomínáme to jen proto, aby se vlažní nedali křivými dějinami svádět, naopak, abychom poznali,jak lehkomyslně z našich 1000 let národních dějin hází se 800 let pod stůl, poněvadž jsou katolická. To je druhá idea našeho orelského sletu, je to idea lásky k vlasti, lásky oživené vírou.

 

c) Idea sociální

Třetí idea jest idea sociální. Sociální život předpokládá uspořádané poměry státní, autoritu státní, které se podrobují ochotní poddaní, autoritu, kterou vykonávají ti, kteří spravedlivě vládnou. Spravedlnost je základem říší. Spravedlnost jeví se nejen ve výkonech soudních, ale i ve spravedlivém ukládání břemen. Sociální život předpokládá soukromý majetek, který je vzpruhou činnosti a pramenem lidského blahobytu, a není absolutní, má své meze a hranice. S tím souvisí ochrana sociálně slabých. Tu církev vykonávala ve všech dobách od počátku křesťanství. Křesťanství to bylo, které hájilo právo osobnosti, odstranilo otroctví, uznalo právo ženy a dítek, ujímalo se trpících, stavíce pro ně chorobince, sirotčince, nemocnice, zavedlo pořádek ve společnosti evropské a mír Boží – Treuga Dei – aspoň pro některé doby. Křesťanství a Řím to byl, který ujímal se poddaných proti vladařům despotickým. Různé křižácké výpravy nebyly podnikány na upevnění rozšíření církevní moci, nýbrž na ochranu svobody. Zásady církve jsou zásadami každého sociálního pořádku, ona hlásá, že každá autorita jest na místě Božím a máme se jí podrobiti. I autoritě v republice musíme se podrobiti, ale autorita ta musí jednati spravedlivě, neboť i jí platí slova věčného Soudce: Vydej počet z vladařství svého. Křesťanská rodina jest druhým základním pilířem společnosti. Spravedlnost a láska jsou zásady, které mají oblažiti společnost. Ty hlásalo vždy naše lidové hnutí, křesťanský socialismus i naše Orelstvo.

 

Pro tyto zásady bude manifestovati i orelský slet a to tím hlasitěji, protože jako naše lidové hnutí spojuje v sobě všecky vrstvy národa, stejně i Orelstvo. Tak jest právem naše myšlenka solidarity uprostřed mezi starým kapitalismem, který masy ujařmoval, a socialismem komunistů, který chce, aby jen jedna vrstva vládla, aby soukromý majetek byl odstraněn a ostatní ujařmeni. Kam by tato myšlenka vedla, ukazuje Rusko. Náš slet bude zároveň sjezdem různých stavů, bude tu živnostenská výstava. Ten boj sociální, který ovládl Evropu, musí být vybojován mezi dvěma směry, mezi křesťansko-sociálním a komunisticko-bolševickým, mezi křížem a bolševickou hvězdou. Na nás jest, zejména na Orelstvu jest, abychom v tomto boji stáli každý na svém místě a zvítězil svatý kříž." (Souhlas.)

 

Br. starosta Šrámek děkuje řečníkovi. Zároveň končí předsletový sjezd slovy: "Náš všeobecný slet, evropského již významu, je zahájen."
Zdař Bůh!

Tolik historická exkurze k osobnosti patrona župy Dr. Jana Sedláka.

____________________________________________________________________________________________________________

V květnových dnech roku 2004 vzpomenuli členové Orla župy Sedlákovy 80. výročí jeho úmrtí. Památku svého patrona uctili delegáti župy br. František Urbánek, člen předsednictva, a br. Alois Müller, sekretář župy, položením kytice na jeho hrob v Třebíči.

 

ThDr. Jan Sedlák se narodil v Třebíči 4. 12. 1871 a pocházel z 12 dětí chudého obuvníka. Po ukončení příslušných studií byl dne 29. 6. 1894 vysvěcen na kněze.
 

Po krátkém kaplanování se stal profesorem na I. českém gymnáziu v Brně, kde působil velkým vlivem na národní a náboženské cítění studentů. Jako vynikající učenec byl nositelem císařského vyznamenání jako doktora „sub Auspiciís“ a jako takový byl v roce 1906 povolán na brněnské bohoslovecké učiliště jako profesor teologie. Byl dobře znám v celém českém katolickém světě. Jako katolický kněz byl vždy vzorem všem, jak svým spolubratřím, tak i věřícímu lidu. Byl znamenitým kazatelem. V brněnském kapucínském kostele zavedl pro studenty „akademické služby Boží“, při nichž míval promluvy. Mluvil tak přesvědčivě a nadšeně, že se akademické bohoslužby staly brzy dostaveníčkem brněnské české katolické inteligence.

Lze připomenout jeho zásluhy o kněžský dorost. Při své učitelské práci se pilně zabýval studiem českých dějin. Jeho vědecké dílo „M. Jan Hus“, které vyšlo v Praze roku 1915 jako podíl „Dědictví sv. Prokopa“, bylo reakcí na protikatolické tendence tehdejší doby. Že bylo dílem vědecky uznávaným, dokumentují postoje k jeho obsahovému pojetí profesorů Karlovy a Masarykovy univerzity (Dr. Vacek, Dr. Novotný).

ThDr. Jan Sedlák se účastnil aktivně veřejného života zvláště v katolických spolcích. Na různých místech vykonal velkou řadu vzácných přednášek. Za války
byl s důvěrou postaven do čela tehdy největší záložny moravské v Brně – Záložny Cyrilometodějské. Poctivým a také opatrným hospodařením v době hospodářské krize přivedl ústav k nebývalé výši. Jako předseda „Cyrilky“ zasloužil se také o zbudování Sušilovy koleje v Brně, k níž byl základní kámen položen o sletových orelských slavnostech 1922. Jeho řeč – o významu moravského buditele Františka Sušila v den otevření koleje – byla jeho projevem posledním. Pak ulehl a na nemocničním lůžku u Milosrdných bratří v Brně 8. 5.1924 zemřel.